Prvotní osídlení se pravděpodobně rozkládalo kolem kostela sv. Víta a v ulici Hrnčířské již v první polovině 13. století. Tato osada byla v roce 1289 vypleněna Vítkem z Hluboké. V roce 1290 bylo biskupovi Tobiáši z Bechyně králem Václavem II. uděleno právo znovu město založit a opevnit jej hradbami. Samotný půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, osazeným většinou německými osadníky.V průběhu let se však obyvatelstvo počešťovalo. V období husitských válek stál Pelhřimov na straně táboritů a dokonce jim dal i jejich duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. Výhodná poloha města na rozhraní panství Rožmberků a pánů z Kunštátu sehrála roli i po skončení nepokojů v procesu usmiřování panstva. Pelhřimov byl vybrán v letech 1446-1450 jako místo konání zemských sjezdů, kterých se osobně účastnil i Jiří z Poděbrad. Rozvoj města příznivě ovlivnila těžba stříbra v okolí Křemešníku.
Ve městě byla také rozvinuta celá řada řemesel, hlavně soukenictví, plátenictví, tkalcovství, barvířství, perníkářství a pivovarnictví.
Roku 1434 přešlo město do držení Trčků z Lípy, kteří panství roku 1550 prodali Adamu Říčanskému z Říčan. Ten dal v těsné blízkosti městských hradeb postavit zámek, v němž však Říčanští dlouho nesídlili. Adamův syn Karel svým zasahováním do práv měšťanů a ustavičnými spory pelhřimovské dohnal k tomu, aby se roku 1572 vykoupili z poddanství. Roku 1596 byl Pelhřimov císařem Rudofem II. povýšen na královské město.
Slibný rozvoj města zastavily represe po stavovském povstání. Zkázu dokonal obrovský požár města v roce 1646, kdy většina městských staveb lehla popelem. Je paradoxní, že Pelhřimov vděčí za svůj ucelený vzhled právě požárům. Další katastrofální oheň zničil město v roce 1766, ale právě díky tomu mají měšťanské domy jednotný renesančně-barokní charakter.
Národní obrození zasáhlo Pelhřimov stejně jako ostatní města. Vznikají zde vlastenecké spolky, které dokázaly udržet svoji kontinuitu až do dnešní doby. Roku 1862 byl založen pěvecký spolek Záboj, roku 1865 Sokol, roku 1874 Čtenářská beseda a roku 1894 spolek divadelních ochotníků Rieger. Solnice z roku 1707 byla přebudována na Národní dům, dnešní divadlo.
Devatenácté století bylo pro město obdobím rozvoje průmyslu. Zakotvil zde především průmysl kartáčnický, pletařský a výroba zemědělských strojů. Vedle již zmíněných průmyslových odvětví, která ve většině přetrvala dodnes, má dlouhou tradici i pivovarnictví. Pivo se v Pelhřimově začalo vařit roku 1552, kdy město obdrželo právo várečné. Nejprve se pivovar nacházel ve dvou domech v Růžové ulici, v místech nynější střední průmyslové školy. Koncem 16. století byl postaven nový pivovar v parkánu za děkanstvím. Třetí pivovar, ve kterém se dnes vaří pivo s příznačným názvem „Poutník“, byl postaven koncem 19. století v lokalitě Na Hradišti. Vyráběné pivo je plzeňského typu, nepasterizované, bez chemických přísad a vynikající chuti.
Devatenácté a hlavně dvacáté století dalo Pelhřimovu řadu významných osobností. Za všechny jmenujme herce Lubomíra Lipského, jeho bratra Oldřicha Lipského, malíře a rytce Vojtěcha Benedikta Juhna, sochaře a medailéra Josefa Šejnosta, historika prof. Josefa Dobiáše a nezapomenutelného děkana Msgre Františka Bernarda Vaňka. Spolu s nimi působila ve městě řada zanícených ochránců památek. Roku 1901 vznikl Muzejní spolek a o deset let později odbočka Klubu za starou Prahu. Díky jejich činnosti si Pelhřimov zachoval svůj unikátní vzhled, ačkoli přišel o několik svých významných dominant, jako byly např. masné krámy, synagoga v Růžové ulici nebo barokní špýchar.
I přes tyto ztráty Pelhřimovu zůstala část jeho opevnění včetně dvou mohutných gotických bran, které společně s měšťanskými domy, zámkem pánů z Říčan, divadlem a kostelem tvoří Městskou památkovou rezervaci.
Zdroj: http://www.pelhrimovsko.cz/
