Zřícenina kláštera Rosa coeli se nachází v údolí řeky Jihlavy přímo pod hradním kopcem. Klášter se řadí nejvýznamnějším středoevropským církevním stavbám vrcholné gotiky. Spolu s hradem tvoří harmonický celek, nemající v našich zemích obdoby. Mohutné zdivo klášterního chrámu a přilehlých staveb upoutá snad každého návštěvníka svou nevšední monumentalitou.
Počátky kláštera spadají do 2. poloviny 12. století. V této době si na jižní Moravě budovali rozsáhlé dominium páni z Kounic. Z nich Vilém řečený z Pulína se účastnil mocenských bojů mezi českým knížetem Soběslavem II. a rakouským vévodou Jindřichem II. Jasomirgotem. Při vpádu do rakouské země roku 1175 vojska Soběslava II. plenila také církevní stavby, za což byli Soběslav a jeho nejbližší pomocníci dáni papežem do klatby. Ve snaze zbavit se klatby se Vilém z Pulína vydal do Říma k papeži a prosil za odpuštění. Papež mu za jeho pokání dal úkol vystavět na svých statcích klášter.
Stavba kláštera v Dolních Kounicích byla zahájena roku 1181. V tomto směru nezkušený Vilém požádal o pomoc želivského opata Gotšalka, který do nově zbudovaného kláštera uvedl v roce 1183 premonstrátky z kláštera v Louňovicích. Klášter byl pojmenován Rosa coeli – Nebeská růže a je nejstarším ženským klášterem na Moravě. Jeho založení podrobně popisuje ve své kronice opat kláštera v Milevsku Jarloch.
Nejstarší podobu kláštera dnes není možné důvěryhodně rekonstruovat. Z dochovaných pozůstatků románského zdiva obsažených v severním a západním křídle dnešní křížové chodby je možné usoudit, že kostel byl s největší pravděpodobností zděný, ale ostatní stavby byly patrně jen dřevěné.
Roku 1185 byly Kounice vypleněny vojskem českého knížete Bedřicha. Požár, který zničil celou obec, se ale klášteru vyhnul. Poté pomalu nastává ekonomický rozvoj klášterního panství. K základnímu majetku, který klášter získal při svém založení od Viléma z Pulína, postupně přibývají další vesnice a hranice panství se tak postupně rozšiřují. Význam kláštera se ještě více zvýšil roku 1268, kdy jej pod svůj patronát vzal papež Kliment IV. Roku 1284, po vymření drnholecké větve Kouniců, se dolnokounický klášter stal klášterem královským. Pod svou ochranu si jej vzal český král Václav II., který také udělil místnímu proboštovi pro Kounice právo týdenního trhu. V této době byl již klášter na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat pro svou ochranu na návrší nad Kounicemi pevný gotický hrad. Po ukončení stavby hradu, někdy před rokem 1330, byla zahájena velkolepá nákladná přestavba klášterních budov. Vzhledem k neustálé stavební činnosti se klášter zadlužil, a došlo tak k oddálení dokončení přestavby až do let 1370–1380. Podle některých názorů se stavba protáhla až do doby po roce 1400. Z původních románských staveb kláštera byly uchovány jen drobné fragmenty, převážná část byla postavena jako novostavba. Práce byly provedeny ve dvou fázích. Po dokončení prostoru, který se dnes označuje jako kapitulní síň, a západní zdi nynější křížové chodby, zřejmě došlo ke změně plánu. Podle nového projektu byl vybudován kostel se sakristií, křížová chodba a další součásti klášterního obydlí, které se ale nezachovaly.
Po dokončení přestavby klášter postupně splatil veškeré dluhy a začal opět upevňovat svou moc. Toto období prosperity bylo přerušeno až husitskými válkami. Roku 1423 byl klášter husitskými vojsky vypleněn a zapálen. Po požáru byla nad chrámem obnažena klenba, která se v důsledku povětrnostních vlivů zřítila. Chrámová loď byla poté zakryta pouze trámovým stropem a původní klenba již nikdy nebyla obnovena. Roku 1434 již musel být klášter opraven, protože si mohl dovolit nakupovat další vesnice.
Na počátku 16. století, po nástupu nového probošta Martina Göschla, nastal velký úpadek kláštera. Probošt Göschl, který měl také hodnost světícího biskupa olomouckého, přestoupil k luterskému vyznání a oženil se s jednou z místních jeptišek. To mělo za následek, že jej olomoucký biskup suspendoval, král Ludvík na něj vydal vyhošťovací rozkaz, ale Göschl v klášteře zůstal a požadoval zapsání klášterního panství do svých rukou. Biskup Stanislav Pavlovský zjistil, že život jeptišek v dolnokounickém klášteře byl „neřestný a krajně pohoršlivý“. Roku 1526 Göschl utekl do Mikulova k novokřtěncům, poté však v Praze podstoupil útrpné právo a nakonec zemřel v olomouckém vězení. Zbylých 11 řeholnic si zvolilo nového probošta, kněze Jana, ale jejich nadále trvající neřestný život přiměl okolní obyvatelstvo k přepadení kláštera. Jeptišky se pak rozutekly po království a chrám byl částečně zpustošen a zneuctěn. Opuštěného kláštera s celým panstvím se roku 1527 ujaly Moravské zemské stavy, které je posléze předaly českému králi Ferdinandu I. Habsburskému. Ferdinand panství nejprve zastavil a nakonec roku 1537 prodal Jiřímu Žabkovi z Limberka. Jiří Žabka si Dolní Kounice zvolil za své hlavní sídlo. Nechal nákladně přebudovat bývalý klášterní hrad a opravil klášterní chrám, ve kterém zřídil rodinnou hrobku. Za dalších majitelů panství však klášter pozvolna pustnul.
O obnovu opuštěného kláštera se pokusili premonstráti ze strahovského kláštera. Roku 1698, po několikaletém složitém jednání, budovu odkoupili od tehdejšího majitele panství Ferdinanda z Ditrichštejnu. Již v následujícím roce upravili bývalou kapitulní síň na kapli a směrem k řece nechali postavit novou barokní budovu konventu. V následujících letech se renovovala křížová chodba a opravoval kostel. V přízemí křížové chodby byla dvě zřícená klenební pole obnovená z cihel tak, aby napodobovala původní architekturu. Jde tedy o jeden z nejstarších projevů památkové péče u nás. Roku 1703 byl nově zastřešený kostel znovu vysvěcen. Toho roku však Dolní Kounice zachvátil obrovský požár, který zničil i zrestaurovaný klášter. Poté byla opravena již jen budova konventu, kostel byl ponechán ve zříceninách a obřady se konaly pouze v kapli. Špatné ekonomické podmínky nedovolovaly rozsáhlejší opravy kláštera, a tak byly nakonec i mše v klášterní kapli zakázány. Strahovští premonstráti se dalších pokusů o obnovu vzdali a roku 1808 prodali klášter i s kostelem zpět dolnokounickému panství. Od té doby se budovy začaly definitivně měnit ve zříceniny.
Teprve roku 1895 nechal hrabě Josef Herberstein provést nejnaléhavější opravy, přičemž byla provizorní střechou opatřena křížová chodba a kapitulní síň. Od roku 1926 byly v klášteře prováděny z podnětu Komitétu pro záchranu památek v Dolních Kounicích udržovací a restaurátorské práce.
V současné době je majitelem kláštera římskokatolické biskupství v Brně. Historické budovy užívá město Dolní Kounice, které objekt zpřístupnilo veřejnosti. V posledních letech se stalo romantické prostředí opraveného kláštera místem konání četných kulturních akcí a výstav.
Rozsáhlý komplex budov kláštera částečně obklopuje středověká kamenná zeď. Do areálu se vstupuje gotickou hrotitou branou přes bývalý hospodářský dvůr. Vlastní část kláštera tvoří konventní kostel Panny Marie dochovaný v obvodovém zdivu, křížová chodba s rajským dvorem a přilehlá kapitulní síň. K těmto budovám směrem k řece přiléhají obytné objekty, jimž dominuje barokní budova bývalého konventu.
Nejmohutnější stavbou kláštera je kostel stojící na půdorysu kříže. Z vnější strany kostel podpírá systém opěrných pilířů. Hlavní vstup do kostela se nachází v západním průčelí podélné lodi. Kvůli klenbě chóru řeholnic z vnitřní strany je posunutý mimo osu kostela. Svým pojetím i sochařským provedením patří vstupní portál k ojedinělým dílům tohoto typu u nás. Hrotitý oblouk portálu je ve své zešikmené špaletě bohatě profilován, jeho tympanon spočívá na konzolkách v podobě lidských hlav nesoucích kružbový trojlist. Na něm je usazen reliéf Krista, žehnajícího pravicí a levicí držícího knihu života. Spodní cvikly kružbového trojlistu vyplňuje hlava muže a ženy. Hrotitý oblouk portálu je završen převýšeným trojúhelníkovým štítem, do jehož plochy je vkomponována panelová kružba trojlistu. Celý portál zakončuje kamenná kytice. Za vstupním portálem se otevírá pohled do hlavní lodě kostela. Zhruba v polovině podélné osy je hlavní loď přerušena příčnou lodí – transeptem. Dále následuje hluboké presbyterium uzavřené trojbokým závěrem. Ve vstupní části chrámu se po pravé straně nachází malý gotický portálek vedoucí na vřetenové schodiště ve věžici, která vystupuje z jižní zdi lodi a je završena zděnou jehlancovou střechou. Po úzkých schodech je možné vystoupit až nad koruny klášterního zdiva, odkud se otvírá nádherný výhled na klášterní areál a pohled na nedaleký hrad a zámek. I když interiér kostela je dnes bez kleneb, není obtížné při množství zachovaných detailů rekonstruovat původní vzhled. Žebra převážně hruškového profilu s reliéfně zdobenými svorníky nesla neobvykle archaicky pojaté šestidílné a sedmidílné klenby. V západní části hlavní lodě byl původně dřevěný chór, který byl později nahrazen kamennou stavbou v rozsahu tří klenebních polí. Přístup na chór byl z prvního patra jižního křídla křížové chodby nebo portálem ze zmíněného vřetenového schodiště. Charakteristické je horizontální členění interiéru souvislou podokenní římsou, k níž se sbíhají přípory kleneb nebo jejich svazky ukončené jemnou ostruhou. Místo hlavic je použito polygonálních baldachýnů se štítky, kraby a fiálami. Figurální konzoly kvalitního sochařského zpracování spolu s ostatními vyspělými kamenickými detaily jednoznačně ukazují, že v Kounicích pracovala stavební huť nejen důvěrně obeznámená s tvaroslovím obvyklým v parléřovské huti Karla IV., ale i dosahující její kvalitativní úrovně.
Portálem v jižní zdi kněžiště se vstupuje do předsíně bývalé sakristie. Sakristii tvoří prostorná síň s křížovou klenbou sbíhající se do středního svazkového pilíře. Klenba však není původní, ale byla rekonstruována z dochovaných architektonických článků a doplňků.
Ke klášternímu kostelu přiléhá na severní straně lodi křížová chodba s rajským dvorem. Přízemí křížové chodby je zaklenuto dvaceti poli křížové klenby. Vnitřní zeď je redukována pouze na pilíře hrotitých oken, které jsou v rajském dvoře zajištěny opěrnými pilíři. Klenební kamenná žebra hruškového profilu se protínají v kruhových svornících a sbíhají při pilířích arkád k štíhlým válcovým příporám s polygonálními patkami, na protějších stěnách se sbíhají do ostruhově podseknutých patek. Dvě klenební pole s cihlovými žebry připomínají barokní úpravy klášterních budov. Svorník jihozápadního pole nese nápis RESTAVRATVM A. MDCCCI V.A.S. – obnoveno roku 1701 Vít opat strahovský. Do prvního patra křížové chodby se vstupuje po dodatečně přistavěném zalamovaném schodišti. První patro bylo do rajského dvora otevřeno pravoúhlými gotickými okny s dělícím středním kamenným křížem. Z původních kleneb se dodnes dochovaly pouze baldachýnové konzoly.
V přízemí východního křídla křížové chodby se nachází vstup do kapitulní síně zaklenuté dvěma poli žebrové křížové klenby. Žebra hruškového profilu se skosenou hranou se kříží v kruhových svornících a sbíhají do konzol. Na svornících jsou reliéfy pelikána a beránka; pod individuálně rozčleněnou krycí deskou konzol jsou čtyři lidské masky s věncem dubových listů a hlavy berana a lva. Tyto reliéfní svorníky a figurální konzoly znovu připomínají souvislost s parléřovskou hutí. Kapitulní síň je vůbec nejcelistvěji dochovaným prostorem celého areálu.
V klášteře, především v přízemí křížové chodby, jsou shromážděny některé architektonické články a jiné součásti jeho někdejší výbavy nalezené při zabezpečovacích pracích zříceniny. Některé fragmenty pocházejí z jiných míst v Dolních Kounicích, zejména z hradu a zámku. Mezi nejvýznamnější patří neúp7lný náhrobek neznámého brněnského kanovníka s rytou kresbou kněze držícího kalich z roku 1349, torzo pozdně gotického figurálního náhrobku dolnokounického probošta Jiřího z doby okolo roku 1500 a fragment mramorového renesančního náhrobku s hlavou šlechtičny a znakem Žabků z Limberka (snad Anny Žabkové, z doby po r. 1588). Další památky z dolnokounického kláštera jsou umístěny v Moravském zemském muzeu a v Moravské galerii v Brně.
Zdroj: http://www.dolnikounice.cz/
