V minulosti spojením dvou říček - Hejlovky a Jankovského potoka - vznikla Želivka. Dnes však její počátek začíná v Sedlické přehradě a teprve pod hrází této přehrady se dá mluvit o začátku nejdříve říčky a později řeky Želivky.
Velká změna na počátku této řeky započala v květnu 1921. Již před první světovou válkou se uvažovalo o vybudování vodní nádrže, sloužící jako ochrana před škodlivými přívaly vody. Tato ochrana se ale nejevila později jako důležitá, zvláště když se v krizových částech řeky nenacházela obydlená místa a ani důležité zemědělské oblasti.
Zájem se však přesunul na využití přehradní nádrže pro účely výroby elektrické energie. Po skončení války se právě elektřina dostávala do popředí zájmu.
Vodní dílo na Želivce bylo vybudováno nákladem zemského správního výboru. Jednalo se o čtyři díla, hráz z lomového žulového zdiva pod obcí Sedlice, tlačnou štolu, hydrocentrálu na levém břehu Želivky a vyrovnávací nádrž.
V té době byla v tomto chudém kraji Českomoravské vrchoviny veliká nezaměstnanost a tato velká stavba poskytla mnoha lidem práci.
Dosud tiché údolí řeky Želivky pod Sedlicí začalo na jaře 1921 žít rušným životem. Začalo se s vyměřováním a kácením lesů na obou stranách údolí. Přišli první dělníci, tesaři a střelmistři. Přes řeku byly postaveny dva dřevěné mosty. Po ukončení přípravných prací a vykopání otevřeného výlomu na jižní straně se začal vyrážet 16. července 1921 otvor štoly pro přívod vody k elektrárně. S vyrážením štoly se 21. června 1921 započalo i na severní straně u Vřesníku.
Štolu se podařilo dokončit 13. července 1923. V tento den se obě štoly setkaly a došlo mezi nimi k proražení díry o průměru asi jednoho metru. Proražený otvor byl právě uprostřed obou štol, setkání obou úseků bylo vypočítáno na centimetry. Proražená výška štoly je 215 cm a šíře 100 cm.
Štola jde přímočaře směrem od jihu k severu a měří 884 metrů. Na sedlické straně se štola zařízla pod úroveň dna řečiště a klesá na sto metrech o deset centimetrů. U Vřesníku pak vyúsťuje 22,5 metrů vysoko nad hladinou řeky Želivky. Odtud pak teče voda potrubím na lopatky spirálových Francisových turbín. Ty jsou od počátku v hydroelektrárně tři. Vyrobily je Škodovy závody v Plzni. Největší z nich - 1100 kW (5m3/s) - váží 260 q. K hydrocentrále byla dovezena ve dvou dílech. Další turbíny mají výkon 600 kW (2,5m3/s) a 300 kW (1,25 m3/s). Dodnes zde tyto původní turbíny pracují a vyrábějí elektrický proud. Lze jen obdivovat kvalitní práci našich předků, vždyť elektrárně je již hodně přes sedmdesát let. Elektrárna dnes patří pod společnost První elektrárenská s. r. o. České Budějovice.
Počátkem jara 1926 se započalo se stavbou přehradní hráze v místech, kde bylo nejnižší místo mezi strání Sedlickou a Šimonickou. Začalo se s vykopáváním základu pro budoucí přehradní hráz. Jednalo se o velmi těžkou práci ve tvrdé skále. Tu bylo potřeba kus po kuse odstřelovat a vytvořit sedm metrů hluboký a čtyřicet metrů široký základ hráze. Voda byla z řečistě odváděna do štoly, a tak mohla práce probíhat na suchu. Na Šimonické stráni došlo k otevření žulového lomu. Tvrdá žula, která se zde začala těžit, se dobře hodila ke stavbě přehrady. Přesto ale tento lom nestačil a musel být otevřen další, na druhé straně Sedlice v panském lese Pšeničném, blízko elektrárny. Pro dopravu kamene k přehradě se musela zřídit samostatná dráha. Na stavbě pracovalo denně kolem dvěstěpadesáti dělníků.
Hráz má v základech šířku 17,5 metrů a je proti toku mírně vypouklá. Může proto lépe vzdorovat vodnímu tlaku. Do výšky se hráz zužuje a na jednom metru to dělá 84 centimetrů. Do hráze nad dnem bývalého řečiště byla položena litá roura pro vypouštění vodní nádrže. Výška hráze je čtrnáct metrů od dna řeky. Z této hráze vyrůstá jedenáct pilířů, na kterých je 120 metrů dlouhý most, jímž prochází silnice ze Sedlice do Humpolce. Přehrada byla dokončena na podzim roku 1927.
Údolí se proměnilo ve velké jezero, ve kterém se odrážely jen lesy na okolních stráních. Zatopená plocha činila třicet pět hektarů. Výstavba tohoto díla byla v té době považována za největší v Československé republice.
Poslední stavbou projektu velkého vodního díla byla vyrovnávací nádrž Vřesník, tzv. Malá přehrada, v romantickém údolí Želivky pod strmou stěnou "Paní Skály". Účelem této stavby je vyrovnávání nepravidelného odtoku vody z hydrocentrály. Jejím postavením nebyly ohroženy mlýny a pily, na toku řeky pod přehradou, nedostatkem vody. Délka hráze je osmdesát metrů a výška nad řečištěm pět metrů. Nad přepadem vody postavili železobetonovou lávku, umožňující příchod k uzávěrkové věži a sloužit měla i pro přechod pro turisty. Dnes je ale tento přechod uzavřen.
Celá hráz se stavěla ze žuly jako Velká přehrada u Sedlice. Pracovat se zde začalo v květnu 1928 a již v létě příštího roku se stavba předala do užívání. Nádrž má objem 140 000 m3 vody, která se vypouští pravidelně výpustným zařízením v hrázi.
Toto na tehdejší dobu velkolepé vodní dílo bylo postaveno za účelem akumulace vody k špičkové výrobě elektrické energie. K tomuto účelu slouží dodnes.
Voda vytékající ze Sedlické přehrady je jen větší potok. Právě odsud se může začínající řeka jmenovat Želivka. Na celém toku řeky nejsou žádné větší průmyslové závody, a tak má voda dosud potřebnou čistotu. Vždyť velká část vždy procházela krásnou přírodou, lesy a lukami. I dnes, kdy část povodí zatopilo jezero přehrady, protéká řeka nedotčenou přírodou. Povodí celé řeky je značně členité a dosahuje nadmořské výšky od 320 do 700 metrů. Od Sedlické přehrady můžeme sledovat osud celé řeky, měst, městeček, vesnic a osad na celém toku…
Samotná řeka by mohla vyprávět o tisících osudech lidí, ale i přírodě, městech a vesničkách. Ty roztroušené po jejích březích prožívaly společný osud spolu s řekou. Je smutné, že dvě největší města na řece, ale i další vesničky již na mapě neexistují. Byly zbourány a na jejich místě se dnes prohánějí jen ryby ve vodách velké Želivské přehrady. Zdejší čistá voda posloužila celé Praze, ale i dalším městům. Pohledem času se ukazuje, že to byla stavba megalomanská, která zničila velkou část řeky. Dnešní technické podmínky by byly již jiné. Je však třeba přiznat, že tato voda pomohla zásobit nejen hlavní město, ale i větší města kolem přehradního jezera i daleko od jeho hranic. V těchto městech se tak zajistilo plné zásobování vodou…
Zdroj: František Pleva - ŽELIVKA naše řeka
