OSVĚTIM
Osvětim (německy Auschwitz), která byla největším nacistickým koncentračním a vyhlazovacím táborem, byla založena na Himmlerův rozkaz z 27. dubna 1940 v blízkosti polského městečka Oświęcim. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a byli využíváni k otrocké práci. V březnu 1941 zde již bylo registrováno více než 10 tisíc vězňů. Osvětimský tábor byl známý pro svou tvrdost. Neblaze proslulý byl především blok 11 (tzv. bunkr), kde byli vězňové trestáni tím nejkrutějším způsobem. Před ním stála tzv. černá zeď, u níž se konaly časté popravy. Nápis "Arbeit macht frei!", který byl umístěn nad hlavní bránou osvětimského kmenového tábora, tak byl pouhým cynickým výsměchem.
Symbolem bezohledného využívání vězňů se staly lékařské pokusy prováděné na vězních nacistickými lékaři, např. neblaze proslulým Josefem Mengele. Tito "lékaři" experimentovali mj. se sterilizací židovských žen a prováděli pokusy na dětech, především na dvojčatech.
V březnu 1941 poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší kompex, který byl nazván Osvětim II - Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 - 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci - většinou pro německé firmy.
Osvětim se stala jedním z táborů, kde probíhalo masové vyvražďování Židů. V létě 1941 předal Heinrich Himmler veliteli osvětimského tábora Rudolfu Hößovi příkaz vybudovat v Osvětimi centrum masového vraždění Židů. První plynová komora byla zřízena v Osvětimi I. V ní byly v září 1941 poprvé vyzkoušeny a ověřeny vražedné účinky cyklonu B - látky, která se běžně používala pro deratizaci. Později byly v Birkenau postaveny čtyři velké plynové komory, v nichž mohlo být denně zavražděno na šest tisíc lidí. Plynové komory byly maskovány jako sprchy, které měly oběti přesvědčit, že jde o desinfekční opatření, kterým musejí projít dříve, než budou posláni na práci v táboře.
Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. terezínském rodinném táboře. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944.
Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.
Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Často jen náhoda, nebo nálada esesmana rozhodovala o smrti nebo o naději na přežití. Vězňové vybraní na otrockou práci byli posláni do některého z mnoha dalších pobočných táborů Osvětimi nebo jinam v systému nacistických koncentračních táborů, jejichž cílem bylo tzv. Vernichtung durch Arbeit - vyhlazení prací.
Vězňové táborové tyranii vzdorovali různými formami odboje. Odbojové organizace pomáhaly vězněným shánět léky a potraviny, dokumentovaly nacistické zločiny, pomáhaly při útěku a sabotážích, snažili se prosadit politické vězně do zodpovědných pozic a připravovaly se na povstání. Z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.
Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti - větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů.
Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického "konečného řešení židovské otázky", symbolem nelidskosti a genocidy.
Po válce se v Polsku a ve Spolkové republice Německo konala řada procesů proti pachatelům zločinů z Osvětimi. V roce 1947 byl v Polsku odsouzen k smrti a popraven velitel Osvětimi Rudolf Höß. V témže roce se v Krakově konal proces proti 40 dalším pachatelům. Ve Frankfurtu nad Mohanem bylo v letech 1963 - 1966 odsouzeno dalších 22 Němců za zločiny spáchané v Osvětimi.
CIKÁNSKÝ TÁBOR V OSVĚTIMI II. - BIRKENAU
Cílem transportů protektorátních i dalších evropských Romů se stal tzv. cikánský tábor v úseku BIIe koncentračního tábora Osvětim II.-Birkenau. Ten byl zřízen na základě Himmlerova výnosu z 16. prosince 1942. První skupiny vězňů do něj přišly v únoru 1943 z Německa. Poté se začal tábor rychle plnit nově příchozími transporty.
Tábor měl rozměry 150 x 170 m. Na tomto prostoru bylo postaveno 32 dřevěných baráků bez jakékoliv izolace. Baráky byly projektovány pro 300-400 osob, ale v průběhu existence tábora se v nich tísnilo 1000-1200 osob. Na rozdíl od dalších částí osvětimského komplexu byly romské rodiny ubytovány dohromady. (Jedinou srovnatelnou výjimkou byl terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau.) Na palandách o rozměrech 185 cm na délku a 280 cm na šířku se tísnilo v některých případech až 15 osob.
Po příjezdu do tábora byli Romové za nadávek a bití vyhnáni z vagonů a seřazeni do pětistupů, ve kterých byli odvedeni od vlaku do tábora. Po příchodu do tábora následovala společná koupel provázená posměšnými poznámkami esesáků. Pro mnohé Romy znamenalo společné koupání potupu, protože podle tradice by se žena neměla svlékat před cizími muži. Po koupeli obdrželi vězňové černý trojúhelník, který označoval tzv. asociály a který museli nosit přišitý na oděvu, protože na rozdíl od ostatních vězňů si směli ponechat civilní ošacení. Dále jim bylo na levé předloktí vytetováno číslo, které začínalo velkým písmenem "Z" (něm. "Zigeuner" - "cikán").
Vězňové byli nuceni slepě poslouchat rozkazy a vykonávat nejnesmyslnější přání dozorců. Z lidské bytosti se stalo pouhé číslo. Na rozdíl od jiných koncentračních táborů nebyli vězňové cikánského tábora zařazováni do pracovních komand mimo tábor. Většinou pracovali uvnitř tábora. Mnohdy to znamenalo zbytečnou práci bez účelu. Namísto zničující práce však nastoupily katastrofální ubytovací a stravovací podmínky, které vězně spolehlivě vyvražďovaly.
Uvěznění Romové se rekrutovali z rozličných sociálních skupin, počínaje lidmi žijícími na okraji společnosti až po obchodníky, bývalé frontové vojáky nebo dokonce členy nacistických organizací. Reakce na pobyt v táboře byla také různá. Někteří si hleděli maximálně užívat posledních chvil života, a tak se objevovala prostituce nebo pitky. Další se snažili zajistit tolik potřebné jídlo jeho rozkrádáním, za což jim hrozily tvrdé tresty, které někdy končily i smrtí. Jedinou nadějí na záchranu se tak jevil útěk. Ten byl komplikován tím, že většina vězňů neodcházela pracovat mimo tábor. I přesto bylo zaznamenáno asi 80 neúspěšných pokusů o útěk. Většina z těchto pokusů skončila popravou.
V "cikánském táboře" provozoval své pseudovědecké pokusy dr. Mengele, který vykonával funkci táborového lékaře. Středem jeho zájmu byla především romská dvojčata. Židovská vězeňkyně Dina Gottliebová byla pro něho nucena portrétovat uvězněné Romy.
Celkem bylo v cikánském táboře evidováno přes 20 000 osob. Mezi neevidované patřila např. skupina 1700 polských Romů, u kterých se objevil tyfus a kteří byli odvezeni bez evidování do plynových komor. Největší skupinu tvořili němečtí a rakouští Romové, po nich následovali Romové z protektorátu a z území Generálního gouvernementu, menší skupiny Romů pocházely z Francie, Holandska, Belgie a dalších zemí.
Jedinou nadějí na záchranu se staly transporty do dalších koncentračních táborů. Tak např. 15. dubna 1944 odjel transport 883 mužů do Buchenwaldu a transport 473 žen do Ravensbrücku. Jako poslední odjel 2. srpna.1944 transport 918 mužů do Buchenwaldu a 490 žen do Ravensbrücku. Po odjezdu těchto transportů bylo zbývajících téměř 3000 především starých a nemocných, žen a dětí nahnáno do plynových komor.
Zdroj: http://www.holocaust.cz/
